Pyšný gazda

Byu ráz jeden pyšný gazda, lenivý a pažravý,
do roboty ludzí honiu, sám ňigdy nic nespraviu.
Tustý byu jak vlastní prasa, tri brady mu visali,
a s ním jeho ceuá chasa, co vidzeli žežrali.
Jedného dňa došeu kosec, kolohnát a nepjekný,
Ná cos došeu ? Šak nejsú žňa!
Pro tebja ! Sa oblékni !
Zbledeu branťák víc než vápno, víc než scena v márnici,
veru...ani chúpek z dzivej svine, nevešeu mu do rici.
Ženo moja...kvičí, de si? Došua smutná náščeva,
noste na stúu itrničky, lejte vína do skleničky,
nech si nacpe do streva.
Nech si svoje kýty, vína, už ráz sem prežiu ostudu,
ked ten všivák Pandrhola, zabedniu mja do sudu.
Nescený múj miuý kmotre, ked ve službje nesmíš pit,
nech mja ešče chvílku tady, co sem zhúkau napravit.
Dobre...nedbám, chvílku počkám, s takým sem hned hotový,
ale zatat než ťa zetnem, skus si ten hyd nakŕmit.
Robí gazda jak včelička, kmitá z místa na místo,
jak jabúčka už má líčka, počkaj...ešče provrísuo.
Mosím chystat koscom na žňa, též sa možeš zapojit,
narúbat a donést dreva, potom krávy podojit.
Milý gazda stráca kila, jak ked sáduo vytopíš,
kmocháček si kosu brúsí, šak...nemože ho dohonit.
Smrt má smrtku na jazyku, počkaj mja šak nestačím,
já si sednu...ty mja zetneš, takú blbost nespravím.
Neboj sa, šak ledva dýcham, aj tak mi už nepatríš,
vícej vody, ménej vína, bez sádua a bez kuriva,
strídmo vítaj ráno, večer,
a za sto rokú sa semnú zešeu.